Stavbu paláce zahájil Michal Oswald hrabě Thun poté, co byla v roce 1690 povolena císařem Leopoldem I. Realizací byl pověřen francouzský architekt Jean Baptiste Mathey. Za své jméno vděčí budova Anně Marii Františce, velkovévodkyni Toskánské, která jej získala do vlastnictví v roce 1718 a dala zde provést rozsáhlé úpravy. I tato významná osobnost byla potomkem sv. Ludmily. V roce 1803 přešla toskánská panství na arciknížete Ferdinanda Habsburského. V roce 1847 se stal majitelem Ferdinand V. Dobrotivý, tehdy rakouský císař a poslední korunovaný český král, a po jeho smrti dědickou cestou císař František Josef I. Palác tehdy sloužil už jen administrativním účelům; v majetku Habsburků zůstal až do roku 1918.
V roce 1918 se vlastníkem paláce stal stát a objekt se stal prvním sídlem československého Ministerstva zahraničních věcí; palác sloužil ministerstvu i poté, co byla většina odborů přestěhována do rekonstruovaného Černínského paláce, a i dnes jej ministerstvo využívá; objekt není přístupný veřejnosti. V letech 1994 – 1998 byla provedena rozsáhlá rekonstrukce, kterou ocenila Obec architektů Grand Prix v kategorii Rekonstrukce.
Zdroj:
https://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/budovy_architektura/toskansky_palac_puvodni_sidlo_mzv.html – Oficiální stránka Ministerstva zahraničních věcí ČR
Fortna – Klášter bosých karmelitánů s kostelem sv. Benedikta
Řád bratří blahoslavené Panny Marie na hoře Karmel (O.Carm. a OCD) je katolický řád založený ve 12. století poustevníky žijícími na pohoří Karmel v dnešním Izraeli. V roce 1238 se karmelitáni usadili v Evropě. Ve 2. polovině 16. století řád reformovala sv. Terezie od Ježíše se sv. Janem od Kříže. Tak došlo k rozdělení na řád karmelitánů původní observance a řád bosých karmelitánů.
Do českých zemí přišli první karmelitáni roku 1347 na popud Karla IV., jednoho z nejvýznamnějších potomků sv. Ludmily.
Ve 14. století je doložen v horním rohu Hradčanského náměstí gotický kostel sv. Benedikta; tehdy to byl cechovní kostel cechu kamenického. V roce 1621 kostel připadl řádu barnabitů, kteří zde vybudovali klášter. V roce 1792 se do kláštera po zrušeném řádu barnabitů nastěhovaly bosé karmelitky, které zde žily v uzavřené klauzuře; za klášterní bránu – fortnu – tehdy jen zřídka kdo prošel. V roce 1950 komunisté klášter zabavili; z klášterních prostor se stal vládní hotel, na opravách zde pracovali političtí vězni. Bosé karmelitky se mohly do kláštera vrátit v roce 1992 díky přímé intervenci prezidenta Václava Havla. V letech 2018 – 2019 si sestry zbudovaly nový domov v Drastech u Prahy a v roce 2020 do hradčanského kláštera přišli bosí karmelitáni a s nimi také nové pojetí jeho využití – dnes se klášter otevírá pro veřejnost v duchu zaměření společenství bosých karmelitánů jako řádu kontemplativně-činného, který se věnuje jak tiché modlitbě, tak práci s lidmi. V kostele sv. Benedikta se konají pravidelné bohoslužby.
Zdroj:
www.fortna.eu
https://bosekarmelitky.cz/
Schwarzenberský palác – Expozice Národní galerie v Praze
Na místě dnešního paláce stály dříve středověké domy, mezi jejichž majiteli byly významné osobnosti, nemovitost zde vlastnil i Mistr Theodorik, dvorní malíř Karla IV. Po velkém požáru v roce 1541 zde vybudoval renesanční palác Jan IV. Popel z Lobkowicz. Střídání majitelů probíhalo často za dramatických okolností – Jiřímu z Lobkowicz byl palác zkonfiskován, když upadl v nemilost u císaře Rudolfa II., Švamberkové jej ztratili v rámci pobělohorských konfiskací. Od roku 1624 patřil palác rodu Eggenbergů, roku 1719 přešel dědictvím na Schwarzenbergy. Posledním šlechtickým vlastníkům byl palác poprvé zabaven v roce 1940 nacistickými okupanty a poté byl v roce 1947 vyvlastněn československým státem. Od 50. let 20. století budovu využívalo ministerstvo národní obrany; do roku 2002 zde bylo umístěno Vojenské historické muzeum. Od roku 2002 je palác společně se sousedním Salmovským palácem ve správě Národní galerie v Praze.
V současné době je zde umístěna stálá expozice Staří mistři, v níž najdeme jedno z nejkrásnějších vyobrazení sv. Ludmily ve výtvarném umění – lunetu Narození sv. Václava od Karla Škréty, kterou Národní galerie v Praze zakoupila z lobkowiczké sbírky. Dílo je součástí cyklu objednaného pro klášter bosých augustiniánů na Novém Městě v Praze, který patřil v 17. století k předním centrům svatováclavského kultu. Zobrazuje scénu, na níž sv. Ludmila vstupuje k právě narozenému Václavovi a gestem mu žehná. Ludmila na obraze stojí proti Václavově matce Drahomíře, což zjevně předznamenává pozdější střet obou kněžen. Podobně – s žehnajícím gestem – zobrazil Karel Škréta i jednoho z Ludmiliných potomků, sv. Karla Boromejského, na obraze Sv. Karel Boromejský navštěvuje nemocné morem v Miláně, který je rovněž vystaven v této expozici.
Zdroj:
Marius Winzeler (ed.): Staří mistři, vydala Národní galerie v Praze, 2019
Oficiální stránka Národní galerie v Praze:
https://www.ngprague.cz/udalost/407/stari-mistri
https://www.ngprague.cz/o-nas/budovy/schwarzenbersky-palac
Mariánský morový sloup stojí uprostřed Hradčanského náměstí na místě, kde se při velkém moru v letech 1713 – 1714 konaly bohoslužby pod širým nebem. Výpravný sochařsko-architektonický celek vznikal mezi lety 1724–1736; práce započal věhlasný pražský sochař Ferdinand Maxmilián Brokoff, který vytvořil vrcholovou sochu Panny Marie Immaculaty a sochy sv. Karla Boromejského a sv. Alžběty Durynské (patronů císařského páru Karla VI.,potomka sv. Ludmily ve 25. generaci, který dal ke stavbě sloupu souhlas, a jeho choti Alžběty Kristýny), sv. Petra a Pavla i sv. Floriána, zbylé postavy dokončoval po Brokoffově smrti v roce 1731 zřejmě další významný pražský sochař František Ignác Weiss (sv. Jan Nepomucký, sv. Vojtěch, sv. Vojtěch, sv. Václav). Sochy byly v průběhu rekonstrukčních a restaurátorských prací ze sloupu sneseny – u některých z nich bylo rozhodnuto o nahrazení originálů kopiemi (sv. Jan Nepomucký, sv. Florián a sv. Vít, Václav a Vojtěch). Originály budou po restaurování umístěny do zahrady Arcibiskupského paláce.
Zdroj:
https://www.ghmp.cz/aktuality-plastika/mariansky-sloup-na-hradcanskem-namesti/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mari%C3%A1nsk%C3%BD_morov%C3%BD_sloup_(Hrad%C4%8Dany)
Dne 30. dubna 1344 povýšil papež Kliment VI. pražské biskupství založené v roce 973 na arcibiskupství; o tento krok se zasloužil král Jan Lucemburský i jeho syn Karel, tehdy markrabě moravský. Na Hradčanském náměstí dal nové arcibiskupské sídlo vybudovat v 60. letech 16. století Antonín Brus z Mohelnice, první pražský arcibiskup po dlouhém období sedisvakance, přestavbou renesančního Gryspekovského paláce. V roce 1676 byl palác zbarokizován podle návrhu Jeana Baptisty Matheye, současná podoba s rokokovou fasádou je dílem Jana Josefa Wircha z let 1764 – 1765. I v současné době je palác sídlem pražských arcibiskupů, pro turistické prohlídky není přístupný.
J. Em. Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský a primas český, udělil projektu Via Ludmila záštitu.
Zdroj:
www.apha.cz – Oficiální stránka Arcibiskupství pražského
https://www.kudyznudy.cz/aktivity/arcibiskupsky-palac-v-praze
Na místě dnešního paláce stávaly ve 14. století čtyři gotické budovy; jednu z nich vlastnil kronikář Beneš Krabice z Weitmile, který z pověření Karla IV. působil také jako ředitel stavby chrámu sv. Víta. Krátce po velkém požáru Malé Strany a Hradčan v roce 1541 zde byla zahájena renesanční přestavba. V roce 1583 byl objekt prodán Jiřímu Bořitovi z Martinic na Smečně, který zastával úřady zemského sudího a posléze nejvyššího kancléře Království českého. Svou nynější podobu s krásnou sgrafitovou výzdobou palác získal za vlastnictví Jaroslava Bořity z Martinic, jednoho ze dvou místodržících, kteří byli vyhozeni z okna Pražského hradu při pražské defenestraci 23. května 1618. Palác byl v majetku rodu Martiniců až do roku 1788, kdy rod vymřel po meči. V pozdějším období zde vznikly nájemní byty. V letech 1967- 1973 byl palác rekonstruován podle projektu zhotoveného pro Útvar hlavního architekta města Prahy. Dnes je v soukromých rukou; není přístupný pro turistické prohlídky, ale vnitřní prostory jsou pronajímány pro společenské akce.
Zdroj:
http://martinickypalac.cz/language/cs/historie-palace/
Jak se na místo dostat:
Na kole/pěšky: Po trase Via Ludmila: Loretánská ulice Vás dovede přímo na Hradčanské náměstí.
Hromadnou dopravou: Nejbližší zastávky tramvaje jsou Pohořelec , Brusnice a Pražský hrad.
Individuální dopravou: Individuální doprava (s výjimkou vozidel s povolením Městské části Praha 1) nemá na Hradčanské náměstí přístup. Nejbližší možnosti placeného parkování jsou na Pohořelci nebo v Garážích Prašný most.