Pražský hrad je po více než tisíc let dějištěm klíčových událostí v historii českého státu; zároveň představuje i významnou historickou památku evropského významu. Odsud vládli v minulých staletích knížata, králové a císařové a dnes je zde sídlo prezidenta České republiky.
Počátky zaznamenané historie Pražského hradu jako sídla českých panovníků spadají do období kolem roku 880, tedy do doby vlády prvního historicky doloženého českého vladaře, knížete Bořivoje I. z rodu Přemyslovců, a jeho choti kněžny Ludmily. Do dějin Pražského hradu se poté zapisovaly generace Bořivojových a Ludmiliných potomků z řad českých panovníků z rodů Přemyslovců, Lucemburků, Jagellonců i Habsburků, kteří zde vydávali významná rozhodnutí, budovali cenné chrámové a palácové stavby a shromažďovali svátostiny i umělecké poklady; některé z nich mohou návštěvníci Pražského hradu obdivovat i v současnosti. Podle Guinnessovy knihy rekordů je Pražský hrad největším souvislým hradním komplexem na světě, rozkládá se na ploše téměř 70 000 m² a je také zapsán v Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Základy kostela Panny Marie
Kostel Panny Marie byl na Pražském hradě vybudován v letech 884 – 885 – tedy za vlády knížete Bořivoje I. a kněžny Ludmily. V tumbě kostela byly nalezeny ostatky, které zjevně patří knížeti Spytihněvovi I., synovi Bořivoje a Ludmily a otcovu bezprostředním nástupci na knížecím trůně. Kostel je tedy spojen s počátky šíření křesťanství v českých zemích a také s prvními historicky doloženými osobnostmi českých panovníků, kteří se v jeho zdech účastnili bohoslužeb. Kostel zanikl zjevně ve 13. století; jeho základy odkryl archeolog Ivan Borkovský v 50. letech 20. století v průjezdu mezi II. a IV. hradním nádvořím, kde je mohou návštěvníci vidět i dnes.
Obrazárna (dočasně uzavřena)
Dnešní Obrazárna Pražského hradu v severním křídle II. hradního nádvoří připomíná zdejší tradici sběratelství uměleckých děl spojenou především s osobností císaře Rudolfa II. Habsburského – potomka sv. Ludmily ve 22. generaci, který zde v posledních desetiletích 16. a počátkem 17. století shromáždil jedinečnou sbírku děl vynikajících umělců. V důsledku následných dějinných událostí byla převážná část rudolfínské kolekce rozptýlena do mnoha zemí – některá díla byla po Rudolfově smrti převezena do Vídně, jiná se stala kořistí bavorských, saských a švédských vojsk za Třicetileté války. V pozdějších letech zažívaly umělecké sbírky na Hradě období příznivější – znovu byly významně rozšiřovány v polovině 17. století zásluhou arcivévody Leopolda Viléma – i časy méně příznivé, kdy byly obrazy odváženy do Vídně, prodávány či nešetrně ořezávány při instalaci do hradních salonů. Na tradici budování uměleckých sbírek pro Pražský hrad navázala i Československá republika; v roce 1930 byl zahájen nákup obrazů pro Pražský hrad z prostředků tzv. Masarykova fondu. V roce 1965 vznikla nová hradní obrazárna v historických prostorách pod sály, v nichž byla galerie umístěna za Rudolfa II. V roce 1998 zde byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce a obrazárna s významnými díly Tiziana, Lucase Cranacha st., Hanse von Aachen, Petra Paula Rubense a dalších mistrů se znovu otevřela veřejnosti; kolekce byla obohacena o nákupy několika děl, která kdysi zdobila rudolfínské sbírky.
V severním traktu II. nádvoří se nachází také Císařská konírna, často využívaná pro instalaci příležitostných výstav
Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha
Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha je největším a nejvýznamnějším pražským chrámem. Kromě bohoslužeb se zde odehrávaly i korunovace českých králů a královen. Je místem uložení ostatků svatých zemských patronů, panovníků, šlechticů a arcibiskupů; mnozí z těchto osobností byli potomky sv. Ludmily.
Chrám je třetím kostelem na témže místě. Kolem roku 930 zde kníže Václav založil předrománskou rotundu, která byla po roce 1060 nahrazena trojlodní bazilikou; stavbu zahájil kníže Spytihněv II. V souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství položili král Jan Lucemburský, jeho synové Karel (pozdější král a císař Karel IV.) a Jan Jindřich a nově instalovaný arcibiskup Arnošt z Pardubic 21. listopadu 1344 základní kámen nové gotické katedrály.Po smrti prvního stavitele Matyáše z Arrasu stavba pokračovala pod vedením Petra Parléře. Za vlády Karla IV. a Václava IV. byl vybudován chór s věncem kaplí, Svatováclavská kaple, Zlatá brána a spodní část Velké jižní věže. Mimořádně cenná je gotická sochařská výzdoba katedrály. Na vnějším triforiu – na místech očím návštěvníků nedosažitelných – vytvořila parléřovská kamenická huť busty Ježíše Krista, Panny Marie a českých zemských patronů, včetně sv. Ludmily; ve vnitřním triforiu vznikly busty Karla IV. a jeho rodiny, pražských arcibiskupů a stavitelů katedrály. Sv. Ludmila je vyobrazena také na překrásné mozaice, kterou dal Karel IV. zhotovit na Zlaté bráně; tu návštěvník Hradu uvidí při pohledu ze III. nádvoří.
Stavbu v roce 1419 přerušily husitské války a chrám po staletí zůstal nedokončen. Teprve ve 2. polovině 19. století zahájila Jednota pro dostavění chrámu sv. Víta opravu původní části a dostavbu katedrály v novogotickém slohu; stavbu postupně řídili architekti Josef Kranner, Josef Mocker a Kamil Hilbert. I v Jednotě se angažovali potomci sv. Ludmily – patřil k nim i bývalý král a císař Ferdinand V. Dobrotivý. Prvním předsedou se stal František hrabě Thun-Hohenstein, kterého po jeho smrti vystřídal František hrabě Schönborn. Jedna z nově zbudovaných bočních kaplí byla zasvěcena sv. Ludmile. V roce 1929 byl chrám slavnostně vysvěcen v rámci oslav svatováclavského milénia – údajného 1000. výročí zavraždění sv. Václava (v současné době je datum Václavova zavraždění kladeno spíše do roku 935).
Kultovním centrem katedrály je kaple sv. Václava zbudovaná za Karla IV. nad hrobem tohoto světce a zemského patrona; nádherná výzdoba zdůrazňuje její výjimečnost. I zde najdeme vyobrazení Václavovy babičky sv. Ludmily – je zpodobněna na nástěnné malbě z konce 15. století. Dveře v jihozápadním rohu kaple vedou do korunní komory, v níž jsou uloženy české korunovační klenoty.
Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha je sídelním chrámem pražských arcibiskupů; věřícím se otevírá při konání bohoslužeb a jim i ostatním návštěvníkům k prohlídce v rámci hradních prohlídkových okruhů. Lze i vystoupat na ochoz Velké jižní věže chrámu, odkud se nabízí jedinečný pohled na město.
Bazilika sv. Jiří byla založena jako druhý kostel na Pražském hradě kolem roku 920 knížetem Vratislavem I., synem sv. Ludmily. Kostel se stal pohřebištěm členů přemyslovského rodu; pohřben zde byl zakladatel Vratislav I. i jeho vnuk Boleslav II. V roce 925 sem dal kníže Václav, Vratislavův syn a Ludmilin vnuk, přenést z Tetína Ludmiliny ostatky; s touto translací jsou spojeny počátky uctívání Ludmily jako světice. V roce 973 vznikl v sousedství baziliky první klášter v českých zemích; byly sem uvedeny benediktinky a první abatyší se stala Přemyslovna Mlada, sestra knížete Boleslava II. – oba byli potomky sv. Ludmily ve 4. generaci. Mezi Mladinými nástupkyněmi byly i další členky přemyslovského rodu. Abatyše svatojiřského kláštera hrály významnou úlohu při korunovačních obřadech českých královen, tedy žen, které stály – stejně jako kdysi kněžna Ludmila – po bodu vladařů českých zemí.
Dnešní románská podoba kostela pochází z přestavby po požáru v roce 1142. V 1. polovině 13. století byla za abatyše Anežky, nevlastní sestry krále Přemysla Otakara I., přistavěna kaple sv. Ludmily. Další z přemyslovských abatyší, Kunhuta, dcera Přemysla Otakara II., poskytla v klášteře útočiště své neteři Elišce Přemyslovně před jejím odjezdem z Prahy na svatbu s Janem Lucemburským. Eliščin a Janův syn Karel IV. dal pro ostatky sv. Ludmily zhotovit tumbu umístěnou doprostřed svatoludmilské kaple; zde je světice pohřbena dodnes. Z období baroka pochází dnešní průčelí a kaple sv. Jana Nepomuckého. Po zrušení kláštera Josefem II. v roce 1782 a následném devastujícím pobytu vojska byl kostel v letech 1887 – 1908 obnoven a je přístupný v rámci hradních prohlídkových okruhů. Prostory kláštera sloužily po roce 1975 jako výstavní prostory Národní galerie v Praze. V současné době nejsou veřejnosti přístupné.
Starý královský palác a Kostel Všech svatých
Není přesně známo, kde stál původní, zřejmě dřevěný palác z doby prvních přemyslovských knížat. V dodnes dochovaném Starém královském paláci najdeme ale stopy jejich četných potomků. Palác vznikl v rámci románské přestavby Hradu za vlády Přemyslovců ve 12. století; začal jej budovat kníže Soběslav I. po roce 1135. Částečně byl rozšířen v raně gotickém slohu za Přemysla Otakara II. Karel IV. dal v 1. polovině 14. století palác přebudovat v reprezentativní gotickou rezidenci. Do stavební historie paláce se zapsal i Karlův syn Václav IV. a po roce 1483 Vladislav Jagellonský, který zde zahájil poslední velkou přestavbu; architekt Benedikt Ried tehdy spojil umění pozdní gotiky s prvky nastupujícího renesančního slohu. Vladislavovo jméno nese velkolepý Vladislavský sál a po jeho synovi Ludvíkovi bylo pojmenováno přilehlé křídlo. Po nástupu Habsburků na český trůn palác přestal panovníkům sloužit k obytným účelům; jeho sály byly využívány pro korunovační slavnosti a sněmy a jako úřadovny či depozitáře. Z okna úřadovny České dvorské kanceláře vyhodili zástupci protestantských stavů 23. května 1618 místodržící Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka; ozbrojený konflikt mezi protestantskými a katolickými vojsky, který poté následoval, se stal první etapou Třicetileté války. Reprezentační funkce paláce je částečně zachována dodnes. Ve Vladislavském sále se ve 20. století konaly volby prezidenta republiky; v současnosti je dějištěm inaugurací nově zvolených prezidentů a v den státního svátku 28. října jsou zde při slavnostním ceremoniálu předávána státní vyznamenání.
V rámci hradních prohlídkových okruhů lze navštívit Vladislavský sál a přilehlé prostory; v gotických sálech v přízemí je instalována stálá expozice Příběh Pražského hradu (dočasně uzavřena). V románském podzemí a v Tereziánském křídle se konají příležitostné výstavy.
K paláci přiléhá kostel Všech svatých. Překrásná stavba Petra Parléře z doby Karla IV., inspirovaná pařížskou Sainte-Chapelle, byla zničena požárem v roce 1541; k obnově došlo po roce 1580 na náklady sestry Rudolfa II. Alžběty, vdovy po francouzském králi Karlu IX. Kostel je přístupný pouze při bohoslužbách.
Rožmberský palác (dočasně uzavřen)
Původně renesanční palác byl postaven v letech 1545 – 1574 pány z Rožmberka. V polovině 18. století byl přestavěn na Ústav šlechtičen, který založila Marie Terezie v roce 1753; jeho první představenou se stala dcera císařovny Marie Anna – nacházíme tu tedy stopy ženských potomků sv. Ludmily v 26. a 27. generaci. Po zrušení kláštera sv. Jiří přešla na představenou ústavu ceremoniální role při korunovacích českých královen. Až do roku 1918 ústav sloužil k zaopatření zchudlých šlechtických dcer. Unikátní kaple, renesanční sál a expozice, jejímž cílem je evokovat život neprovdané šlechtičny v 1. polovině 19. století, je součástí širšího prohlídkového okruhu Pražského hradu.
Lobkowiczký palác nechal postavit v 2. polovině 16. století Jaroslav z Pernštejna; brzy přešel do vlastnictví jeho bratra Vratislava, který zastával post kancléře Království českého a byl také prvním Čechem, který byl přijat do Řádu zlatého rouna. Vratislavova španělská manželka Maria Manrique de Lara y Mendoza s sebou do Čech přivezla slavnou sošku Pražského Jezulátka, kterou její dcera Polyxena později darovala kostelu Panny Marie Vítězné na Malé Straně.
Palác přešel do majetku Lobkowiczů prostřednictvím sňatku Polyxeny se Zdeňkem Vojtěchem Popelem, který se stal 1. knížetem z Lobkowicz. I na tomto místě tedy nacházíme stopy potomků sv. Ludmily. V průběhu staletí se stal svědkem významných historických událostí. Když byli v roce 1618 během pražské defenestrace vyhozeni z okna královského paláce místodržící Slavata a Martinic, našli útočiště právě v Lobkowiczkém paláci pod ochranou Polyxeny z Lobkowicz. Po porážce protestantů v bitvě na Bílé hoře v roce 1620 upevnil katolický rod Lobkowiczů svůj vliv a mocenské postavení. Lobkowiczký palác sloužil rodině pro slavnostní, společenská a politická setkání. Významná barokní přestavba v italském stylu zde byla provedena za Václava Eusebia, 2. knížete z Lobkowicz. V rámci příprav na korunovaci císaře Leopolda II. českým králem (1791) provedl Josef František Maxmilián, 7. kníže z Lobkowicz, rekonstrukci , jejíž součástí byla výstavba balkónů s panoramatickým výhledem. Po první světové válce a následném zrušení dědičných titulů vyjádřil Maxmilián Lobkowicz svou podporu rodícímu se Československu m.j. i zpřístupněním několika místností v paláci vládě nového státu. V majetku Lobkowiczů byl palác do roku 1939, kdy byl zabaven nacisty. Podruhé byl zkonfiskován komunistickým režimem; po nějakou dobu zde byla instalována historická expozice Národního muzea. Až v roce 2002 byl navrácen roudnické větvi rodu Lobkowiczů, která jej v roce 2007 opět otevřela veřejnosti. Bohatá expozice zde představuje obrazy světoznámých malířů, jako jsou Canaletto, Pieter Bruegel st., Lucas Cranach st. či Diego Velázquez, rodinné a královské portréty, porcelán, keramiku, umělecké předměty, historické zbraně i hudební nástroje a originální tisky hudebních skladeb a rukopisy slavných hudebníků – například symfonií Ludwiga van Beethovena a Mozartovy instrumentace Händelova Mesiáše. Rozsáhlé Lobkowiczké sbírky připomínají staletou tradici působení Lobkowiczů jako podporovatelů umělecké tvorby a kulturního života. Na tuto tradici navazují i koncerty konané v překrásných sálech paláce. Pro návštěvníky namluvili členové rodu Lobkowiczů poutavý výklad, který si můžete vyslechnout s využitím audio-průvodce.
Zlatá ulička a věž Daliborka
Zlatá ulička vznikla v 15. století po vybudování nového severního opevnění Hradu. Skromná obydlí si zde budovali řemeslníci, čeleď nebo hradní střelci, kterým pro tento účel udělil privilegium císař Rudolf II. Ze 16. století je doložen název Zlatnická ulička připomínající tehdy zde působící zlatníky; právě zde je zjevně původ současného jména uličky. Pověsti spojují zdejší domky s alchymisty, kteří působili na dvoře Rudolfa II., těm ovšem sloužily jiné hradní prostory. Domky byly obývány až do II. světové války. Domek čp. 22 užíval v letech 1916 – 1917 spisovatel Franz Kafka. Ve Zlaté uličce bydlela i vyhlášená jasnovidka Matylda Průšová, která byla za nacistické okupace umučena gestapem pro své předpovědi pádu Třetí říše. Při nedávné rekonstrukci uličky byly v některých domcích umístěny expozice připomínající někdejší obyvatele.
Schodištěm v domku čp. 12 se vstupuje na terasu před věží Daliborkou. Věž byla součástí jagellonského opevnění a její spodní podlaží byla od počátku využívána jako vězení. Prvním vězněm byl v roce 1498 rytíř Dalibor z Kozojed; podle pověsti o jeho osudu vzniklo libreto k opeře Dalibor od Bedřicha Smetany; vedle titulního hrdiny je jednou z hlavních postav děje král Vladislav Jagellonský – opět potomek sv. Ludmily.
Zdroje:
Příběh Pražského hradu, vydala Správa Pražského hradu, 2003
https://www.hrad.cz/cs/prazsky-hrad-pro-navstevniky/navstevnicke-objekty
https://cs.wikipedia.org/wiki/Triforium_katedr%C3%A1ly_svat%C3%A9ho_V%C3%ADta
https://www.katedralasvatehovita.cz/cs/historie-a-dedictvi/
Marie Kostílková, Petr Chotěbor: Kaple sv. Václava, vydala Správa Pražského hradu, 1999
https://sites.google.com/site/coopstorya/sektory/kulturni-druzstva/druzstva-v-oblasti-kultury/jednota-pro-dostaveni-chramu-sv-vita-1
Vladislav Dudák: Pražský hrad – Hradčany, vydalo nakladatelství Baset ve spolupráci se Správou Pražského hradu, 1998
https://www.historickaslechta.cz/mista/prazsky-hrad-bazilika-sv-jiri/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bazilika_svat%C3%A9ho_Ji%C5%99%C3%AD
Svatovítský poklad, katalog stálé výstavy v kapli Sv. Kříže na Pražském hradě, vydala Správa Pražského hradu, 2012
https://www.hrad.cz/cs/kultura-na-hrade/program/svatovitsky-poklad-10395
https://www.hrad.cz/cs/kultura-na-hrade/program/stala-expozice-obrazarna-prazskeho-hradu-10315
https://www.lobkowicz.cz/muzeum-lobkowiczkeho-palace
Jak se na místo dostat:
Na kole/pěšky: Průjezd na kole v areálu Pražského hradu není možný. Vstoupit do areálu lze z Hradčanského náměstí vstupem na IV. nádvoří, ulicí U Prašného mostu, z Královské zahrady nebo po Starých zámeckých schodech, případně přes Svatováclavskou vinici. U vchodů do areálu probíhají bezpečnostní kontroly.
Hromadnou dopravou: Do blízkosti Hradu lze dojet tramvají na zastávku Pražský hrad, případně na zastávku Královský letohrádek, odkud lze jít přes Královskou zahradu. Lze použít i metro (trasa A) nebo tramvaje, vystoupit ve stanici Malostranská a vyjít ke Hradu po Starých zámeckých schodech nebo přes Svatováclavskou vinici.
Individuální dopravou: Individuální doprava nemá do areálu Pražského hradu přístup. Nejbližší možnosti placeného parkování jsou na Pohořelci nebo v Garážích Prašný most.